Umění je subjektivní, a zatímco existují lidé, kteří vidí umění téměř ve všem, na co se podívají, jsou i tací, kteří nedokážou pochopit téměř nic a ani se nesnaží o interpretaci. Ale co když umění neexistuje, a přesto je za něj považováno?

Zní to zmateně, ale tento příběh je opravdu trochu zvláštní. Nedávno byla v Itálii prodána neviditelná socha za 15 000 eur (v přepočtu 83 000 rupií). Říká se jí "neviditelná socha". "Lo Sono " nebo ve volném překladu "Já jsem", je stvořena ze vzduchu a ducha.

Umělec, který stojí za tímto dílem, je Salvatore Garau, který říká, že svou myšlenku přeměnil na částice, které vytvořily "formu" díky energii v nich uložené. Tento typ umění byl hodně kritizován, ale on vyvolal diskusi o prázdnotě přítomné v celém tomto procesu a přinesl zamyšlení nad prostorem možností.

I přes veškerou kontroverzi, která se kolem předmětu vedla, bylo dílo prodáno za velmi vysokou cenu a kupující obdržel kromě certifikátu pravosti i návod k instalaci, například že se vejde do prostoru o rozměrech 1,5 x 1,5 metru.

Garau vyvolává tuto diskusi svými neviditelnými díly již několik let a stalo se tak i na dalších mezinárodních výstavách. Podle jeho slov byla plačící Afrodita vystavena před burzou v New Yorku.

Podle něj tento druh umění dokáže změnit vnímání světa i způsob, jakým jsou věci viděny a interpretovány, a s neviditelné umění Představivost diváků ji vytváří, aniž by byla nutná její hmotná přítomnost.

Umělec se domnívá, že jeho díla jsou zhmotněna v podobě energie, kterou lze vnímat jinými smysly, bez nutnosti hmatu či zraku, ale s pochopením jejich významu a poselství, které mohou předávat.

Jakkoli se to může zdát vzdálené umělecké pojetí Zdá se, že to, co Garau vysvětluje, dává trochu smysl, nebo dokonce hodně smysl, protože za jeden z nich nedávno získal docela vysokou hodnotu.

Říká také, že tento typ umění má ještě více výhod, protože nepotřebuje povolení k vystavování na veřejných místech, jako tomu bylo v případě Afrodity.